Rákoš Rákoczy na festivalu Janáčkovo Brno

Hradišťan zatančí Janáčkův balet

Uherské Hradiště, Brno - Janáčkův balet Rákos Rákoczy patří mezi méně známá díla tohoto hudebního genia. A právě tento balet shlédnou účastníci mezinárodního festivalu Janáčkovo Brno 2004 v pondělí 26. ledna v Městském divadle a v následujících dnech (27., 29. a 31. ledna) v divadle Barka. Pro nás je tato informace zajímavá především tím, že režisérka Magdalena Švecová - Krčková přizvala ke spolupráci tanečníky souboru Hradišťan a choreografku Laďku Košíkovou. Hudební doprovod tvoří Janáčkův akademický orchestr hudební fakulty JAMU, zpívají členové Brněnského akademického sboru.

Janáčkovo dílo Rákos Rákoczy vzniklo v období autorova nejintenzívnějšího zájmu o folklor, v době, kdy byl doslova opojen lidovými písněmi a tanci. V této době Janáček praktickým sběratelstvím a teoretickými studiemi lidové písně získával zdroje ke svému skladatelskému umění.

Balet Rákos Rákoczy byl poprvé uveden 24. července 1891 v Národním divadle v Praze u příležitosti Zemské jubilejní výstavy pod názvem "Obrázek z moravského Slovenska s původními zpěvy a tanci o 1 jednání". Jeho hlavním úkolem bylo představit moravský folklor široké veřejnosti. Libreto k tomuto dílu napsal Jan Herben jako činoherní text, který na zmíněné premiéře hráli herci ND, např. Chvalovský, Vojta a Mošna. Ti však netančili ani nezpívakli. Děj byl přerušován hudebními, pěveckými a tanečními vstupy. V pestrém sledu se na scéně střídaly různé moravské tance: Starodávný, Pilky, Silnice, Dudy, Kožich, Šátečkový, Pasačka, Holubička a další. Ani originál scénáře však neuvádí umístění všech jedenatřiceti hudebních čísel v textu.

Současná brněnská inscenace dozná proti originálu jistých změn. Na ty jsme se zeptali Laďky Košíkové: "Oprostili jsme se od původního Herbenova libreta a vytvořili svou vlastní dějovou linku a podle ní pak zcela volně řadili jednotlivé tance, vycházející spíše z pocitů člověka, jeho sepjětí s přírodou, s jejími rytmy a zákonitostmi, které jsou zakódovány nejen ve fenoménu lidového umění, ale i v dění dnešního světa. Vznikla tedy jakási scénická koláž na motivy Janáčkova "baletu" Rákos Rákoczy, kde se prvky tradice volně prolínají s moderními výrazovými prostředky, a to jak tanečními, tak divadelními, jako je videoprojekce, loutkohra, živá projekce a podobně," sděluje choreografka.

Jiří Jilík, Slovácké noviny, leden 2004

Hradišťan zazářil na festivalu

Taneční soubor z Uherského Hradiště sklidil na přehlídce Janáčkovo Brno velký potlesk

Mezinárodní hudební festival Janáčkovo Brno, uskutečněný u příležitosti 150. výročí narození Leoše Janáčka a 100. výročí prvního uvedení opery Její pastorkyňa, se konal v Brně od 21. ledna do 5. února.

Uherské Hradiště, Brno - Obě jubilea byla zařazena mezi světová kulturní výročí UNESCO pro rok 2004. Mezi profesionálními tělesy a účinkujícími, kde byli zastoupeni věhlasní domácí i zahraniční dirigenti, jako Sir Charles Mackerras, orchestry, sólisté a další interpreti, se úspěšně uvedly režisérka Magdalena Švecová a choreografka Ladislava Košíková.

Komorní opera Hudební fakulty JAMU Brno uvedla před zaplněným sálem Městského divadla v Brně 26. ledna dvě ranná díla Leoše Janáčka - operu Počátek románu na libreto Jaroslava Tichého podle Gabriely Preissové, a balet Rákoš Rákoczy, jehož premiéra odezněla na scéně Národního divadla v Praze 24. července 1891. Pro mladého Leoše Janáčka to bylo tehdy první velké uplatnění jeho zájmu o lidovou píseň a tanec.

Režie obou děl se díky nápaditému pojetí absolvující posluchačky operní režie JAMU Magdaleny Švecové vyznačovala využitím nových výrazových prostředků. Projevilo se to především v druhé polovině večera, kdy byl uveden titul Rákoš Rákoczy. Představení, kde (oproti originálu) bylo odděleno libreto Jana Herbena od Janáčkovy hudby se zpěvy a tanci, přineslo divákům nečekaný emocionální zážitek.

Vyčlenění textu do krátkého, půvabného loutkového filmu s výtvarně působivými loutkami a dokonale namluvenými typy jednotlivých postav, vytvořilo spolu s nahrávkami, pořízenými samotným Leošem Janáčkem na fonograf, nenásilný předěl ke scénické koláži na motivy původního baletu. Choreografka Ladislava Košíková pojala taneční ztvárnění nejen jako metaforu lidského života, přírody, symboliky archetypálních významů, ale také jako taneční fantazii s využitím filmových dotáček promítaných jak na horizont, tak na kostýmy, zcela v duchu záměru režisérky.

Taneční skupina Hradišťanu, na které leželo těžiště interpretace a která se podílela na provedení všech dvaceti dvou tanců, odvedla vynikající výkon. Za zmínku stojí rovněž výborný výkon Brněnského akademického sboru a jeho sólistů, naopak však těžkopádně a tempově nevyrovnaně působil Janáčkův Akademický Orchestr posluchačů JAMU. Představení mělo ještě tři reprízy na scéně Divadla Barka za velkého zájmu diváků. Účinkujícím tak byla vytvořena atmosféra, která byla zaslouženým díkem nejen režisérce a choreografce za odvahu a tvůrčí přístup, ale i tanečníkům, kteří překvapili svou profesionalitou.

Anna Maděričová, 7.2.2004

Hradišťan vzdá poctu Janáčkovi

Taneční soubor vystoupí na festivalu pořádaném ke 150. jubileu významného skladatele.

Půl druhého století od narození jednoho z nejosobitějších tvůrců moderní hudby 20. století skladatele Leoše Janáčka se stalo příležitostí k tomu, aby se v Brně uskutečnila přehlídka nazvaná Mezinárodní hudební festival Janáčkovo Brno 2004.

Festivalu, který pod patronací statutárního města Brna připravuje Janáčkova opera Brno a soubor brněnského Národního divadla, se zúčastní také taneční soubor Hradišťan. Přehlídka byla zahájena 21. ledna, přesně v den stého výročí světové premiéry Její pastorkyně, novým nastudováním této opery Leoše Janáčka.

Jedním z účinkujících oslavy českého génia bude taneční soubor Hradišťan, v čele s choreografkou Ladislavou Košíkovou. Pravidelní návštěvníci Slováckého divadla si ji jistě vybaví podepsanou pod poslední pohádkou Červené střevíčky uvedenou na jevišti uherskohradišťského divadla. Kromě toho je také učitelkou tance na Základní umělecké škole, ale hlavně mnohaletou choreografkou Hradišťanu, souboru, který sama od svých 14 let navštěvovala jako tanečnice, a choreografkou Tanečního studia, s nímž udělala několik projektů například Českou televizí zfilmovaný Rok na vsi.

Společně s režisérkou Magdalenou Švecovou - Krčkovou připravily scénickou koláž na motivy baletu Leoše Janáčka Rákos Rákoczy. Vystoupí v něm tanečníci souboru Hradišťan, Brněnský akademický sbor, Janáčkův akademický orchestr posluchačů HF JAMU a hosté.

Poprvé byl balet Rákos Rákoczy uveden v Národním divadle 24. července 1891 s podtitulem Obrázek z moravského Slovenska s tanci a zpěvy o jednom jednání. Hlavním úkolem bylo představit veřejnosti moravský folklor, což napovídá tomu, že dílo vzniklo v období nejsilnějších zájmů folkloristických. Libreto k dílu napsal Jan Herben. Původní balet obsahoval 31 hudebních čísel, ale originál scénáře neuvádí přesné umístění v libretu.

"To byl hlavní důvod, proč jsme se s režisérkou Magdalenou Švecovou - Krčkovou oprostily od původního libreta a vedly svou vlastní, velmi jednoduchou dějovou linku, a podle ní pak zcela volně řadily jednotlivá hudební čísla. Vznikla scénická koláž na motivy Janáčkova baletu Rákos Rákoczy, kde se prvky tradice volně prolínají s moderními výrazovými prostředky, přičemž jsme se snažily, aby prapůvodní podstata lidového umění zůstala zachována, " říká k práci choreografka baletu Ladislava Košíková.

"Hlavním zdrojem inspirace byla pro nás příroda, se kterou byl vždy člověk bytostně spjatý a jež je plná nejrůznějších metafor lidského života a její rytmy a zákonitosti jsou hluboce zakódovány ve fenoménu lidového umění. V písních, tancích, rituálech je přece projev života samého se všemi jeho radostmi a bolestmi," upřesnila choreografka.

Scénická koláž na motivy baletu Leoše Janáčka Rákocz Rákoczy bude mít premiéru 26. ledna ve 20 hodin v Městském divadle Brno a reprízy se uskuteční od 19 hodin 27., 29. a 31. ledna v brněnském divadle Barka. Celý festival pak potrvá až do 5. února.

03.12.2008. 19:53

Kytice na festivalu Smetanova Litomyšl

Bohuslav Martinů / KYTICE - scénické provedení cyklu skladeb pro sóla, smíšený a dětský sbor a malý orchestr na lidové texty v originálním tanečním pojetí

Premiéra 16.6.2007 - II.zámecké nádvoří Litomyšl - v rámci festivalu Smetanova Litomyšl 2007

Choreografie: Ladislava Košíková

Režie: Alena Vaňáková

Dirigent: Roman Válek

Účinkovali: Taneční skupina Hradišťanu, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Holešovský dětský sbor, Sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava, sólisté: Kateřina Kněžíková, Kamila Ševčíková, Tomáš Kořínek, Adam Plachetka

Absolutní vrchol v hudebním životě Černého

LITOMYŠL - Bravo! Znělo hledištěm po uvedení Janáčkova baletu Rákoš Rákoczy a Martinů Kytice. Sobotní světovou premiéru nastudovali na objednávku 49. ročníku Smetanovy Litomyšle tanečníci Hradišťanu se sborem brněnského Národního divadla a zlínskými filharmoniky pod taktovkou Romana Válka.

„Pro mě byl sobotní večer absolutní vrchol a patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem zažil nejen na Smetanově Litomyšli, ale vůbec ve svém hudebním životě,“ pochválil hudební publicista Jiří Černý premiéru Kytice v originálním tanečním pojetí Ladislavy Košíkové. Populární publicista si nenechal ujít odpolední pořad Zápas s andělem, nazvaný podle kompozice Sylvy Borodové, kde recitoval Seifertovy verše herec Otakar Brousek.

Dojem z večerního představení Kytice pod širým nebem nezkazil ani krátkodobý výpadek elektrického proudu, který organizátoři odstranili o přestávce. Diváci se přesto stali podle ředitele Smetanovy Litomyšle Jana Pikny svědky díla, jehož provedení se zapíše do hudebních dějin. Inscenace choreografky naprosto vyrazila Jiřímu Černému dech: „Těším se, až Kytici uvidím znova.“ Není bez zajímavosti, že tanečníci z Hradišťanu jsou většinou vysokoškoláci, kteří se sjíždějí na zkoušky Hradišťanu o víkendu. „Je tady úžasné zázemí a atmosféra,“ říká student báňské univerzity a tanečník Slávek Rosůlek. Na litomyšlském nádvoří zkoušeli tu hned po skončení pátečního galakoncertu Evy Urbanové.

Magdalena Navrátilová, Pardubický deník, 18.6.2007

Zasloužený ohlas sklidil v sobotu na festivalu Smetanova Litomyšl velký vokálně-instrumentální projekt, využívající díla Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka.

Vizuální scénické ztvárnění kantáty Kytice od Martinů v tanečním zpracování slováckého Hradišťanu bylo iniciativou a vlastní produkcí festivalu. Choreografka souboru Ladislava Košíková se ujala vyjádření hudby a námětu - silně ovlivněných lidovou kulturou - způsobem, který si zaslouží být nazván geniálním.

Košíková přečetla partituru s velkým vcítěním po stránce rytmické i obsahové, své tanečníky vedla na pomezí moderního tance, pantomimy a folkloru a dobrala se jedinečné poetiky a dějovosti, aniž by příběhy balad obyčejně ilustrovala a aniž by použila jediný lidový kroj.

Plnohodnotným pomocníkem jí byly abstraktní videosekvence tvořící na plátně za jevištěm svým vlastním rytmem proměn obrazců a svými naznačenými významy kontrapunkt k tanci a hudbě. Na scéně byl zapojen i sbor a sólisté.

Působivé byly příběhy Sestra travička a Milá nad rodinu, invenční bylo zpracování volání pasaček i předehry, selanky a intrády, kouzelně líbezně se podařila Koleda - apokryf o Adamovi a Evě se zapojením dětského sboru. Člověk a Smrt, klíčový díl kantáty o pomíjivosti pozemského života, pak přesně zapůsobil jako dramatická moralitka, neuchylující se k hrůzné hororovitosti a neopouštějící mantinely věcnosti lidového umění. Světla, tanec, videoart a hudba a zpěv i ticho tu vytvořily úžasnou jednotu a povýšily už tak působivou skladbu do sfér nadčasového umění.

První polovinu večera tvořila starší a známá, podobně koncipovaná fantazie Ladislavy Košíkové na tance, z nichž Leoš Janáček sestavil balet Rákoš Rákoczy.

Festival tímto programem potvrdil, že se jeho dramaturgii daří nacházet spojení umělecké náročnosti a nevšednosti s diváckou přístupností a atraktivností. Právě tím, ve spojení s geniem loci, je litomyšlská přehlídka na mapě českých festivalů zajímavá.

Petr Veber, Hospodářské noviny, 18. 6. 2007

Blízko zázraku

..Poprvé v životě jsem zažil, že Bohuslav Martinů (scénické provedení Kytice) zastínil v mých očích Leoše Janáčka (úprava baletu Rákoš Rákoczy). Ano, srovnávat mladého Janáčka a zralého Martinů dost dobře nelze, ale v hudbě i zpěvech Kytice jde o tolik podob lásky a smrti, prostoty a posvátnosti – a všechny se rozžily ve strohém a nerutinním podání moravských interpretů v čele s mladými tanečníky Hradišťanu a jejich choreografky Ladislavy Košíkové. Když obrovské odezvě u chápavého publika nezabránil ani výpadek elektrického proudu a dlouhá pauza, cítil jsem, že jsme společně blízko zázraku..

Jiří Černý, Hospodářské noviny, 19. 6. 2007

Litomyšlské hudební slavnosti začaly impozantně, Kytice jako skutečný programový skvost

S velkým zájmem u široké veřejnosti se setkala při předprodeji folklorem inspirovaná díla klasiků české hudby dvacátého století Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů v tanečním ztvárnění známého slováckého souboru Hradišťan (16. 6.). Zatímco však taneční fantazie na Janáčkův balet Rákoš Rákoczy, sestavený z lidových tanců, choreografka Ladislava Košíková pojala nepříliš invenčně, místy poněkud staticky, ba až formalisticky, naopak na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl obdobně vizualizovaná Martinů kantáta Kytice bude nepochybně patřit k vrcholům možná nejen tohoto ročníku smetanovské přehlídky. Skladatel svůj cyklus skladeb pro sóla, smíšený a dětský sbor a orchestr na lidové texty komponoval jako moderní ohlas na lidové balady a písně, což režisérka Alena Vaňáková pojala v dokonale sevřeném celku, citlivě reagujícím na tematiku jednotlivých částí. Umělecky pojatá apoteóza života ve vazbě i na okamžiky smrti nevyznívala ani jednostranně oslavně či naopak chmurně, spíše s dokonale procítěnou moudrostí. Vaňáková - řečeno v duchu výtvarném - se tentokrát neinspirovala květnatým vybarvením typu tvorby národních umělců Karla Svolinského či Jana Zrzavého (s jejichž mistrovstvím bývá tento hudební klenot Martinů logicky spojován), ale spíše celek pojala v psychologicky emocionálně vypointovanmé rovině prezentované například Bohuslavem Reynkem. Ale prvky subjektivistického mystického sentimentu, byť rovněž přítomné, vůbec nepřevažovaly. Například ve vánoční pastorele Šel jest Pán Bůh svoji vizi zakončila optimističtěji, než bychom mohli očekávat.

Dokonale vyprofilovaná choreografie Ladislavy Košíkové, prostorově místy navazující na světem uznávané mistrovství Jiřího Kyliána (např. v části Člověk a smrt) jen podtrhuje ojedinělost projektu světové premiéry scénického uvedení díla, patřícího ke klenotům tvorby 20. století. Hudba Kytice je prostá i hluboká zároveň, hovoří o lásce a smrti, o příbězích minulých i budoucích, o lidském údělu, to vše jsme se snažili ztvárnit, zamyslela se choreografka.

Za pozornost stojí nejen celkové prostorové uchopení, ale i minuciózní a s duchem hudby dokonale stmelené cítění pohybových miniatur, zejména práce rukou jednotlivých tanečníků. Zde se totiž ojedinělým způsobem prolíná baletní rovina s kreacemi tanečně pohybovými v nápaditě řešených nuancích ve stále se proměňujících vizuálních rozdílnostech (předchozí Janáčkova úprava bohužel tuto niternou prožitkovost namnoze postrádala).

Vaňáková ve spolupráci s choreografkou Košíkovou rovněž mistrovsky využila zadní projekce, jež častým střídáním reálných obrazů s vizemi pojímanými abstraktně symbolicky vytvářela samostatnou složku, téměř v duchu radokovské subtilně cítěné poetiky. Právě tady se na zadní projekci nejvíce uplatňovaly reminiscence zmíněné reynkovské vizualizace, které však například v proměnných náznakových obrazcích (stylizace rostlin?) připomínaly i jemnokresbu, kterou například doprovodil bibliofilské tisky Společnosti Bohuslava Martinů v době jejího největšího rozkvětu, tedy před rokem 1989, přední současný malíř Jaroslav Šerých - jde o motiv lněných stébel jako symbolu Českomoravské vysočiny, z níž Martinů vzešel.

Důležitým momentem v celé scénické kompozici se stalo i využití ticha - právě jeho přítomnost podtrhla emotivnost celého vyznění, jeho naléhavost a intenzitu. Kromě připomenutého navázání na vliv Alfréda Radoka bychom snad mohli ještě připomenout také modernost vnímání, jak ji kdysi v operním světě postuloval Walter Felsenstein. Tvůrkyně litomyšlské podoby ovšem nejenže nikoho z uvedených nekopírovaly, ale postupovaly svou osobitostí a symbiózou více výrazových elementů k novému syntetickému zpodobení hudby. Napomohlo tomu i adekvátní kostýmování Evy Jiřikovské stejně jako propracovaný světelný design či další realizační prvky.

Světová premiéra scénické verze oblíbeného posluchačského titulu jen podtrhla podmanivost hudební složky. Podle bezprostředních reakcí i u nejmladších vrstev přítomného publika dojem z tohoto ojedinělého projektu byl mimořádný - někteří přítomní, i ti nejmladší, dokonce místy zaplakali! Potlesk logicky nebral konce - zasloužili se o to nejen dokonale připravení sólisté (například skvěle znělý basista Adam Plachetka), ale i dokonale připravený a pohybově neobyčejně sugestivní sbor ostravského Národního divadla moravskoslezského, perfektně připravené děti z moravského prostředí (například z Holešova), v neposlední řadě ovšem i zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů pod profesionálně dokonale disponovaným vedením dirigenta Romana Válka. Ten dokonce neodklepal ani ve chvíli, kdy v orchestřišti vzhledem k nečekané technické závadě zhasly lampičky a hráči své party bez zřetelných problémů na naprosto profesionální úrovni odehráli takřka zpaměti za šera okolního náhradního osvětlení. To by jistě mnohé jiné orchestry odmítly.

Festivalový podtitul ve světě dětí se i zde neminul cíle. Zajistit však přítomnost účinkujících souborů z Holešova, Ostravy, Uherského Hradiště a Zlína samozřejmě nebylo jednoduché. Pro organizátory Smetanovy Litomyšle bylo toto divácky vskutku ojedinělé představení podle vyjádření uměleckého ředitele Vojtěcha Stříteského producentsky dokonce náročnější než letošní operní inscenace. Letošní Smetanova Litomyšl tedy hned ve svém úvodu nabídla zřetelné a nesporné, možno říci nadčasové trumfy. Díky nim festival dosahuje ojedinělých parametrů, srovnatelných i v rámci mezinárodní konkurence.

Tomáš Hejzlar, Haló noviny, 23. 6. 2007

03.12.2008. 19:50